Takřka přesně v době 50 výročí svého triumfu v Le Mans ve věku 73 let podlehl rakovině Chris Amon, jezdec, který se stal legendou, ač nikdy nevyhrál žádnou velkou cenu. Největší smolař historie F1 musel mnohokrát odstoupit z vedoucí pozice, stejně tak ale byl mistrem špatných rozhodnutí.
Na přelomu 60. a 70. let byl pokládán za jednoho z nejlepších pilotů formule 1. Dokázal porážet Jima Clarka stejně jako Jackieho Stewarta či Jochena Rindta. Ještě na sklonku své kariéry ve formuli 1 si ani v nejmenším nezadal s nejlepšími jezdci nové generace. Svou kariéru ukončil ve věku, kdy byli jiní na vrcholu. Začínal totiž mnohem dřív.
Příběhy jeho nevyhraných velkých cen jsou až neuvěřitelné. Chris Amon se ale za smolaře nepokládal. Před pár lety v jednom rozhovoru řekl: „Nemyslím, že jsem měl smůlu. Mohu tu teď s vámi sedět a povídat si. Jsem šťastnější než Jimmy, Jochen, Bruce nebo Piers, šťastnější než mí týmoví kolegové Bandini, Scarfiotti, Siffert nebo Cévert. Měl jsem mnoho velkých havárií, které mne mohly připravit o život. Zlomil jsem si žebra, ale nikdy jsem nebyl vážněji zraněn.“
Jeho výjimečný talent objevil při své návštěvě Nového Zélandu Reg Parnell, když viděl, jak 18letý kluk dokáže letité Maserati 250F ovládat stylem, jako to uměl jen Juan Manuel Fangio. Pozval ho do Anglie a posadil rovnou do monopostu formule 1. V roce 1963 v 19 letech Amon debutoval v mistrovství světa.
S druhořadými auty se rychle učil. V roce 1965 najezdil tisíce kilometrů jako testovací jezdec týmu svého krajana Bruceho McLarena při zkouškách pneumatik Firestone. Přitom svými schopnosti nadchnul techniky Firestonu.
V roce 1966 měl jezdit ve F1 pro Bruceho McLarena, jenže ten pro něj nikdy nedokázal postavit druhé auto. Přesto se Chris tehdy stal hvězdou formule 1. S přilbou v jeho barvách totiž v legendárním filmu Grand Prix v roli Petera Arona vyhrával závody a nakonec i získal titul James Garner. V týmu Cooper pak měl nahradit Ritchieho Ginthera, ale přednost nakonec dostal John Surtees, který odešel od Ferrari.
Rok 1966 nicméně byl i pro Amona rokem největšího úspěchu, když spolu s Brucem McLarenem vyhráli za volantem Fordu Mk. II (symbolicky v černostříbrné barevné kombinaci Nového Zélandu) závod 24 hodin v Le Mans.
Vítězství v Le Mans a doporučení techniků Firestone mu vyneslo splnění snu každého závodníka: angažovala jej Scuderia Ferrari. Technický ředitel Scuderie Mauro Forghieri jej později opakovaně označoval za nejlepšího testovacího jezdce, s jakým kdy pracoval. Podobně si Amon velmi rychle získal velký respekt i u Enza Ferrariho, který, na rozdíl od mnoha jiných, přetrval i do doby, kdy se jejich cesty rozešly.
Amonův vstup do Scuderie byl skvělý - ve 24 hodinách v Daytoně Amon spolu s Bandinim dovedli nádherné Ferrari P4 k velkému triumfu, který se stal zadostiučiněním za porážku v Le Mans. Další vítězství přidali ještě v závodě 1000 km v Monze a na konci sezony společně s Jackiem Stewartem dojeli druzí v Brands Hatch a tím zajistili pro Ferrari titul mistra světa značek.
Ve formuli 1 Scuderii těžce zasáhla tragická smrt Lorenza Bandiniho v Monaku, těžká havárie Parkese ve Spa a rozchod se Scarfiottim. Po většinu sezony Amon nakonec držel prapor Scuderie zcela sám. Navzdory technickým potížím skončil díky čtyřem třetím místům v mistrovství světa jako pátý. Těžko by tehdy někdo věřil tomu, že to pro tento supertalent bude nejlepší výsledek v šampionátu v celé jeho kariéře!
V roce 1968 bylo Ferrari 312 konečně ve skvělé formě. Amon s ním vedl ve Španělsku (o více než minutu), Belgii (když vyhrál kvalifikaci s náskokem 4 s!), Velké Británii, Itálii a Kanadě (kde vedl o více než minutu, ač jel bez spojky). Jenže jediné vítězství pro Scuderii získal mladíček Jacky Ickx. Amon si na své konto připsal jen druhé místo v Brands Hatch.
Podobně v roce 1969 suverénně vedl v Barceloně (s náskokem 40 s) a v Monaku, ale opět nedojel, takže jediným výsledkem bylo třetí místo v Zandvoortu. Podobně s novým prototypem 312 P byl pravidelně nejrychlejší ve většině závodů vytrvalostního šampionátu, ale neustálé problémy s pneumatikami znamenaly jen druhé místo v Sebringu.
Svoje kvality Amon prokázal na domácích tratích v Tasmánském mistrovství. Seriálu závodů na Novém Zélandu a v Austrálii se tehdy v zimní přestávce účastnilo špičkových mnoho pilotů a týmů F1. V roce 1968 zde Amon vyhrál dva z osmi závodů a skončil celkově druhý za Jimem Clarkem s Lotusem. O rok později vyhrál čtyři ze sedmi závodů a získal titul, když porazil Jochena Rindta s Lotusem.
Ferrari během roku 1969 připravovalo nový motor pro F1 - plochý dvanáctiválec. Když se ale u něj při prvním testu opět objevily problémy s mazáním, měl už Chris všeho dost. Ač měl s Ferrarim smlouvu i pro rok 1970 a Scuderia připravovala nové sportovní auto 512 S, rozhodl se odejít.
Pro rok 1970 spojil své síly se zcela novým projektem čtyř mladých Angličanů, mezi nimiž byl i jistý Max Mosley. S novým vozem March byl okamžitě nejrychlejší v kvalifikaci v JAR a vyhrál nemistrovský závod v Silverstone. Ještě ve Spa svedl velký souboj o vítězství s Rodríguezem, jehož BRM nakonec bylo ve finiši rychlejší. Tím skvělý nástup týmu March skončil. Naopak ve druhé polovině sezony kralovalo Ferrari s novým 312B… Nasmlouvanou mzdu za sezonu 1970 Mosley Amonovi nikdy nevyplatil.
Další dvě sezony Amon strávil ve francouzském týmu Matra Simca. Vyhrál nemistrovskou Velkou cenu Argentiny a na své konto si připsal další dva závody, v nichž musel pro technické potíže opustit vedoucí pozici (v Monze 1971 a v Clermont Ferrandu 1972). O mnoho let později přiznal, že právě Clermont Ferrand 1972, kde vyhrál kvalifikaci s více než sekundovým náskokem a v závodě vedl s téměř minutovým náskokem než měl defekt pneumatiky, byl zlomovým okamžikem v jeho kariéře. „Když se ani po tak perfektním výkonu nedostavil úspěch, tak jsem postupně začal ztrácet zájem. Už nikdy jsem nejel tak na 100 % jako ten den,“ řekl.
Pro rok 1973 se dohodl s Maxem Mosleyem na návratu k týmu March, jenže pak přišel Jean Pierre Jarier s kufrem peněz od francouzských sponzorů a Amon zůstal bez auta. Potom přišly ztracené sezony 1973 (s vozem Tecno) a 1974 (s vozem vlastní konstrukce). Vůz Amon AF101 v mnoha ohledech předběhl svou dobu a přinesl mnoho revolučních technických řešení. Jenže jeho vývoj byl nad síly Amonova malého týmu, takže jen spolykal spoustu peněz.
Bez smlouvy ve F1 se pro rok 1973 Amon alespoň dohodl s BMW na startech v závodech cestovních vozů. Spolu se Stuckem tehdy s „Batmobilem“ BMW 3,0 CSL vyhráli šestihodinovku na Nürburgringu.
Přitom vše mohlo být úplně jinak. Na konci roku 1973 Amon odmítl zaujmout místo po Jackiem Stewartovi u Tyrrellu a poté nepřijal nabídku k návratu k Ferrari (čímž se otevřela životní šance pro Nikiho Laudu). Ještě v průběhu roku 1974 Amon odmítl nabídku Bernieho Ecclestonea aby usedl do druhého vozu Brabham (to místo pak přijal Carlos Pace). Přitom v roce 1974 Ferrari i Tyrrell bojovaly o titul (mistrem se ale Stal Fittipaldi s McLarenem) a Brabham vyhrál tři velké ceny s Reutemannem za volantem a roku 1975 triumfoval Lauda s Ferrari, když jeho jedinými soupeři byli Reutemann a Pace s vozy Brabham…
Když už se zdálo, že Amonova kariéra ve F1 skončila a bude jezdit jen závody formule 5000, objevil se v roce 1975 ve voze Ensign malého týmu Morrise Nunna. Roku 1976 s tímto autem ukázal, že je i nadále jedním z nejlepších jezdců, když jezdil na třetím místě v Belgii a kvalifikoval se jako třetí před vozy Ferrari ve Švédsku. Jenže praskající závěsy mu braly důvěru v nespolehlivé auto, takže nebyl ochoten jezdit na plno.
Po havárii Nikiho Laudy na Nürburgringu už nenastoupil k opakovanému startu a s formulí 1 se definitivně rozloučil: „Viděl jsem příliš mnoho lidí uhořet v jejich autě. Když jste jel kolem Bandiniho, Schlessera, Courageho nebo Williamsona, tak další už je příliš.“
Přitom ještě pro sezonu 1977 dostal dvě nabídky - od McLarenu, kde mohl jezdit po boku mistra světa Jamese Hunta, a od Waltera Wolfa, aby jezdil se druhým vozem jeho týmu vedle Jodyho Schecktera. Nechal se Walterem Wolfem alespoň přemluvit k závodění v CanAm, ovšem po jednom závodě skončil i tam a jeho místo zaujal mladý talent z Kanady Gilles Villeneuve.
Ač mu bylo teprve 33 let, cítil se unaven, protože jezdil ve F1 už 13 let a neměl chuť dál pokračovat. V roce 1977 se spolu s manželkou Tish definitivně usadil na své farmě v Taupo. Do světa se vydával jen zřídka, ale na Novém Zélandu testoval auta pro televizi a pracoval jako poradce pro obchodní zastoupení automobilky Toyota.
Chris Amon je jedním z těch, kteří dokládají, jak málo nám o historii formule 1 prozrazují statistiky. Ty u jeho jména uvádějí 96 startů, 83 bodů, 11 umístění na stupních vítězů a pět startů z pole position. Nic z toho nenaznačuje, že byl jedním z nejlepších závodníků své éry, jezdcem s kvalitami mistra světa, skutečnou legendou, na jejíž jízdy s nešťastným koncem dodnes vzpomínají tisíce pamětníků.
Christopher Arthur Amon se narodil 20. července 1943 a zemřel 3. srpna 2016.
4.8.2016
Oldtimer magazín