Legenda: Z-37 Čmelák

„Čmelák“ - docela výstižné pojmenování, které si půjčil od nenahraditelného opylovače špatně dostupných okvětí speciální zemědělský letoun Z-37, či spíše jeho tvůrci. Jeho vývoj byl dokončen zhruba před pětačtyřiceti lety a stal se vítězem soutěže vyhlášené v rámci RVHP, jejíž požadavky byly koncipovány již koncem let padesátých.

Zadání bylo vyvoláno potřebou speciálního zemědělského letounu pro všechny země zastřešené tímto společenstvím. Už samotné zadání bylo ale výčtem obtížně splnitelných a mnohdy až protichůdných požadavků. V zemích sdružených pod křídly této instituce byly pouze tři země, které byly schopny požadovaný letoun vyvinout. Kromě Československa s bohatou tradicí v letecké konstrukci, to byl také Sovětský svaz a snad také Polsko. Vítězný koncept byl nakonec vyvinut v kooperaci československých výrobců.

Vzhledem k tomu, že koncem sedmdesátých let jsem byl malý capart, dovolím si úvodem reprodukovat jednu ze vzpomínek mého otce, který byl u toho, když byl předmět našeho zájmu na vrcholu kariéry:

"Holešovské letiště bylo v sedmdesátých letech minulého století pozoruhodným místem a jsem nesmírně vděčný, že jsem mohl být součástí neopakovatelného týmu, který tam v té době pracoval. V oněch časech byl Holešov jedním z téměř dvou desítek vnitrostátních letišť s pravidelným provozem, nově zajišťovaným letadly L 410-Turbolet, které krátce předtím nahradily IL-14. Nebyla to však jen pravidelná doprava, ale také Aerotechnik, který prováděl generální opravy Blaníků pro celou Evropu, Aeroklub, ale zejména Slov-Air se svým Provozem údržby a oprav a pak také přidružená pilotní škola zajišťující dostatečný přísun pilotů pro náročnou službu na Z-37. Že to nebyla záležitost lehká o tom nelze pochybovat.

Úžasná skupina přátel

Z dnešního pohledu je téměř nepochopitelné, že více než stovka zaměstnanců několika složek, včetně dispečerů letového provozu, tvořila komunitu lidí se společnými zájmy a přátelskými vazbami, jaké už dnes těžko někdo zažije.

Vzpomínám nejen na své kolegy od ČSA, ale také na jedinečné lidi z oboru bez ohledu na to, zda to byli piloti, dispečeři, mechanici nebo pozemní personál. Všichni tvořili opravdový tým.

Holešovským hangárem prošly stovky Z-37, včetně těch výcvikových. Pravidelné motorové zkoušky prováděné přímo pod řídící věží mnohdy vytáčely dispečery k nepříčetnosti, ale byly svérázným koloritem tohoto místa a vzpomínkou na staré časy. Zřejmě nikde jinde jste nemohli zažít příhodu, která následuje.

Úsměvný příběh: V nádrži jsem měl už jen benzínové výpary...

Holešovským problémem bylo mnohdy počasí a občasné mlhy, poplatné tomu, že pod plochou letiště se nacházejí rozsáhlé zdroje pitné vody. Při jedné takové celodenní mlhavé příhodě, kdy nebylo vidět ani na krok a letiště bylo, jak jsme tehdy říkali “totálně zadeklováno“, se z nenadání z neproniknutelné mléčné tmy ozývá zvuk hvězdicového motoru.

Vzápětí slyšíme zvuk přistávajícího letadla, jež po chvíli roluje na stojánku, aniž by bylo cokoliv vidět.

Po chvíli vystoupí z mlhy zasloužilý pilot Bohouš Šindelek. Jako dnes vidím vyděšený výraz sloužícího dispečera Mirka Hofírka, který mu jde v ústrety. „Bohušu - si děláš pr…, letiště je zavřené, nepovolil jsem přistání!“. Bohouš se chvíli jakoby provinile zatváří a pak povídá:
„No, co jsem měl dělat, když jsem měl v nádrži už jen benzínové výpary…“. Zlatý hřeb přišel ale až později. Když jsem se, tápajíc mlhou a stěží hledajíc spojovací silnici ze stojánky vracel k sobě do kanceláře, zůstal jsem v údivu stát. Bohoušův Čmelák stál na svém panelu, zaparkovaný na centimetr přesně jako za slunečného odpoledne. To jsem fakt nechápal!